Každý jsme ochotni podstoupit jiný druh nepohodlí. Někomu je hodně dojít pěšky do obchodu, pro jiného je málo dorazit na severní pól. Někdo si rád sedne s dobrodružnou knížkou do křesla k teplému čaji, jiný tato dobrodružství prožívá rád na vlastní kůži. A malá dobrodružství jsou určitě dostupná každému. Zima je k tomu jak stvořena. Nemám v úmyslu se teď rozepsát o metodice zimního táboření nebo rozdávat rady jak přežít v zimní přírodě.   Chci se jen krátce zmínit o tom, čím jsme naplnili svůj čas dospívání a udrželi si to do věku dospělosti.

Iglú

Období zimního táboření jsme zahájili v roce 1981.Tehdy jsme kousek za městem postavili dvě iglú a přečkali v nich noc. Pod sebou jsme měli nafukovací lehátka a klenbu iglú jsme provrtali  tolika větracími otvory, že se jimi dala pozorovat polovina noční oblohy. Byla to noc, která neměla s pohodlným spánkem nic společného.  Nedali jsme se však odradit a každoročně tuto akci opakovali. Po čtyřech letech jsme se dokázali vypracovat natolik, že jsme v iglú nestrádali. Ba naopak a to i když noční teploty klesly pod – 20o C.

V roce 1985 jsme se odhodlali odjet na celých osm dní do Jizerských hor, vybudovat zde malou základnu o třech iglú. Původně jsme si mysleli, že půjde jenom o přežití. Byly to však nezapomenutelné prázdniny. Každý den jsme vyráželi na běžky, hráli hry na sněhu, vařili si na otevřeném ohni a večery trávili u táboráku. Spát jsme chodili s půlnocí.

O naše zkušenosti jsme se později podělili na srazu cvičitelů pobytu v přírodě v Javorníkách s praktickou ukázkou stavby sněhového příbytku. Tím jako by se uzavřela naše kapitola spaní v iglú. Vrchol nastal v Jizerských horách a my neviděli kam výše směřovat.  Zákonitě muselo přijít období zimních putování.

Sněžnice

Těžko se popisují chvíle z těchto výprav, kdy se na sněžnicích brodíte po kolena ve sněhu, stavíte stan na jiskřivé pláni, kdy jste odkázáni jen sami na sebe. Dobrovolně se vzdáte pohodlí abyste za to byli vrchovatě odměněni krásou zimní přírody a nevšedními prožitky.  Několikrát jsme známým odpovídali na otázku proč zrovna sněžnice, proč ne běžky. Ono je to opravdu na sněžnicích něco jiného a dostanete se do míst, kde byste si s běžkami "nepochodili". Na Šumavě byly například běžkaři pro nepřízeň počasí a množství nového sněhu dva dny uvězněni na chatách a my jsme putovali. A navíc se sněžnicemi je to hlavně o zimním táboření.  

Vyráželi jsme pravidelně každou zimu a z každého putování se vrátili s jinými zážitky.

Ve  Slovenského rudohoří jsme například prožili dvanáct dnů putování zimní přírodou. Brodili jsme se na sněžnicích sněhem, stoupali do kopců, překonávali hřebeny hor, procházeli údolí. Ve tvářích slunce, ostrý vítr, déšť, mlhu, sníh a kapky potu. Ke spánku jsme se  ukládali pod tenkou plátěnou střechu stanu, jídlo si připravovali na benzinovém  vařiči. Putování jsme zakončili v Nízkých Tatrách ve srubu na Andrejcové.

Nebo když jsme kdysi v únoru vyrazili na sněžnice do Beskyd, bylo přes den na sluníčku 15O C.  Po sněhu ani památky. Ve Frýdku Místku jsme se na nádraží proplétali mezi výletníky v tralaláčcích, šortkách a dokonce i v tričkách s krátkými rukávy. Se svojí zimní výzbrojí jsme si mezi nimi připadali jako z jiného světa. Dlouhé tři dny jsme se pak na hřebenech opalovali, než přišla opět zima a přes noc přikryla  krajinu bílým kobercem. K naší radosti, protože zima má být zimou a my si přijeli užít zimního putování.

Po roce 1990 nám nastalo dlouhé období půstu. To však naštěstí pominulo  a opět vyrážíme. Máme za sebou třikrát Šumavu. Tato toulání po Šumavě v nás zanechávají silné pocity a vzpomínky. Snad právě proto, že nechceme trhat žádné rekordy, ale být jenom v přírodě a s přírodou.

Naše cesta k zimnímu táboření nebyla přímočará. Základ byl položen v tělocvičně a zkušenosti jsme  pomalu sbírali v tábornickém oddíle. Naučili jsme se pohybovat přírodou, tábořit v ní, uchránit se před deštěm, připravit si jídlo, odhadnout svoje síly.

Zimní táboření je dostupné v různých formách téměř každému, ( o to víc v dnešní době s ohledem na vybavení, které si můžete pořídit v obchodech), jen chtít něco podobného podstoupit a prožít.

Jan Lukášek