V roce 1968 byla po  dvacetiletém násilném přerušení  obnovena činnost třebíčské sokolské jednoty. V té době vznikly i obě tábornické perutě - chlapecká a dívčí, vedené  Jiřím Zdeňkou Herzánovými. Bohatá celoroční činnost, vrcholící nezapomenutelnými stanovými tábory na břehu průzračného rybníka Horního Mrzatce na úpatí nejvyššího vrcholu Českomoravské Vysočiny - Javořice jistě zanechala v srdcích všech účastníků nesmazatelné vzpomínky. 

Přesto po pěti  letech činnosti bylo  čím dál zřejmější, že nejstarší táborníci a tábornice dorostli do věku, kdy jakkoli pestrá  a zajímavá činnost stávajících perutí již přestává odpovídat jejich představám a  potřebám . Účastnit se na přípravě programu pro mladší a pomáhat s vedením perutí byla jedna z možností, ale v praxi využitelná  jen pro nevelkou skupinku těch, kteří k tomu mají neopomenutelné osobnostní předpoklady. A  tak vznikla myšlenka vytvořit samostatnou  jednotku starších táborníků, kteří by sice měli přístup na všechny akce základních perutí, ale kromě toho by měli i zcela samostatný program, úměrný jejich věku a přirozenému vývoji.

 O prázdninách 1973 se uskutečnil  pod vedením manželů Herzánových  ve Žďárských vrších  týdenní pěší putovní tábor „Skalák“  určený právě pro starší táborníky. Ačkoli se jednalo o podnik po všech stránkách zdařilý, přece jen se tu projevilo - i když v nijak dramatické míře- to, k  čemu  muselo   zákonitě dojít. Určité mezigenerační napětí  bylo zcela přirozeným  důsledkem zdravého  osobnostního rozvoje  mladé generace, hledající svou vlastní cestu životem. A tehdy padlo rozhodnutí, že  starší táborníky a tábornice by měl vést někdo, kdo je jim věkově bližší. Rodiče mne tehdy požádali, zda bych se tohoto úkolu neujal a já jsem po kratším váhání souhlasil. Se všemi jsem se znal z  táborů  u Horního Mrzatce, kde jsem občas vypomáhal s vedením   a mnohé jsem vedl i ve cvičení dorostenců.  A tak 1. září 1973 vznikla  v třebíčském Sokole oficiálně  nová organizační jednotka - peruť starších táborníků a tábornic. Jejími prvními členy se stali:

Alice a Jarka Čapkovy, Stáňa Košínová, Eva Králová, Mirka Pitourová, Eva Svobodová, Věra Svobodová, Hana Škrdlová, Jarka Tušerová, Marie Vondráčková, J. Všetečková, Jarka Stroszová, Standa Houzar, Honza Knap, Petr Klíma, Pavel Kostka, Petr Košín, Petr Kroupa, Zdeněk Kotas, Zdeněk Pelikán, Dušan Veselý, Karel Vlasák a Franta Beroun.

Kratší, a mnohem používanější název „Pavouci“ vznikl až  následující prázdniny. Jen  za čtyři měsíce do konce roku 1973 jsme stihli uspořádat 34 vlastních podniků (pěší i lyžařské výpravy, pracovní schůzky v sokolovně, dřevorubecké brigády na Šalbštejně u Číchova, společná bruslení na zimním stadionu …) a kromě toho jsme se zúčastnili 10 podniků celé jednoty, většinou při pomoci jejich organizačního zajištění.
 
V roce 1974 pokračovala činnost s nezmenšenou intenzitou, řady našich podniků se účastnilio i hosté a nechyěbl ani podnik pro veřejnost (dálkový pochod 66 kilometrů za 12 hodin), který byl v následujících letech několikrát úspěšně zopakován.

Vyvrcholením celoroční činnosti byl dvoutýdenní pěší  putovní tábor  „Čochtan“, zahájený na tradičním hornomrzateckém tábořišti a směřující přes Jihlavské vrchy, Jihočeskou Kanadu  vrcholící až v okolí Sušice na Šumavě. Mimořádně špatné počasí ( jen čtyři dny se obešly bez deště) kladl velké nároky na 14 účastníků, kteří přenocovali v 10 houpacích sítích a pouhých třech stanech. Právě sítě  se v náročných podmínkách  ( nejvyšší tábořiště v 1100 m.n.m.) osvědčily mnohem lépe než stany a daly vzniknout názvu „Pavouci“.

Nedlouho po ukončení této mimořádné  akce jsem byl odvelen na roční vojenskou službu. Aktivita činnosti Pavouků sice nedosahovala intenzity z předešlého období, ale Petr Košín, který mne po dobu mé nepřítomnosti zastoupil, zorganizoval několik zdařilých akcí, takže kontinuita byla zachována. O prázdninách 1975 se mi podařilo na týden získat „opušťák“, a tak – i když organizačně to bylo dost složité - podařilo se nám uspořádat další putovní tábor, tentokrát vodácký. Na dvou  vyřazených pramicích, které jsme však  svépomocí dokázali uvést do plavby schopného stavu  jsme sjížděli Lužnici ze Suchdola do Bechyně. Dlouhodobé deště  nejprve  vážně ohrožovaly  uspořádání  plavby (pro povodňový stav byl zákaz sjíždění Lužnice), ale  den před vyplutím byl zákaz odvolán a počasí bylo tentokráte výstavní. Problémy však působil plavcům- až na výjimky vodáctvím dosud nepoznamenaným- silný proud vzedmuté hladiny ,takže lodi často končily s praskotem větví v pobřežních vrbových houštinách. Odtud  název tábora „Vrbička“. K nejsilnějším zážitkům patřilo setkání s nestorem lužnických vodáků- více než sedmdesátiletým Jiřím Pokrovským na tábořišti u Bechyně.

Zážitek z vodáckého putování byl natolik silný, že  pro příští rok jsme si už opatřili vlastní laminátové kanoe a kajaky  a po řadu následujících let patřila k letnímu období neodmyslitelně i  expedice na některou z českých či slovenských řek.  Dvoutýdenní Vltava 1976, Hron 1977 a řada dalších spolu s mnoha drobnějšími podniky během celého  roku patřily neodmyslitelně k přelomu  70. a 80. let. Postupně se na  akcích Pavouků začalo  zúčastňovat stále více hostů, časem  přišly i první svatby, děti a s nimi spojené rodinné starosti. Počátkem 80. let jsem předal vedení Pavouků Petru Košínovi  a sám jsem se účastnil jen některých akcí.

Jestliže dobu vzniku  Pavouků  lze jednoznačně  určit dnem 1. září 1973,  s dobou ukončení jejich činnosti  to není tak jednoznačné. Někteří členové postupně z rodinných, studijních či pracovních důvodů odpadávali, jiní naopak na akce přivedli své životní druhy  a později  i děti. A tak se z Pavouků stále více stávalo volné sdružení lidí se společnými představami o trávení volného času. Původní představy, že budou řady Pavouků postupně doplňovány  odrůstajícími táborníky a tábornicemi ze základních perutí se částečně naplňovaly jen v prvých letech činnosti. Další generace si již vytvořily zcela přirozeně vlastní model y  pro činnost starších táborníků. Ale to už je jiný příběh, o němž by mohli vyprávět jeho přímí účastníci.

I když původní představy o činnosti Pavouků  počítaly s pravidelnou postupnou obměnou členské základny, která by zajistila dlouhodobou životnost záměru, praktický život  ukázal, že tato představa nebyla zcela reálná.

S odstupem téměř čtyř desetiletí, které uplynuly od vzniku Pavouků si však myslím, že  těch několik let  zajímavé činnosti  mělo svůj smysl. Pro ty, kteří tyto roky v řadách Pavouků  více či méně intenzivně prožili , vytvořilo jakýsi přirozený most do dospělosti,  období naplněné smysluplnou činností  a objevováním dosud nepoznaných koutů naší země. A to , myslím, není málo.

 V Třebíči,  v červenci  2012 z paměti a starých kronik vydoloval a sepsal Borek Herzán