Den před  sletem župy Plk. Švece, v pátek 25.května 2012, zemřela v Třebíči  sestra Zdena Herzánová, zvaná Killikky. Její jméno je nedílně zapsáno v dějinách sokolského pobytu v přírodě a jejím odchodem definitivně končí první – ale rozhodně ne poslední- období  činnosti  pobytu v přírodě v obnoveném Sokole.

Zdena byla nevšední člověk. Byla sokolka v tom pravém slova smyslu, je nutno vzpomínat na ni jako na ženu činů a ne zbytečných slov. Se  svým manželem Jiřím vychovala nejen své dva syny, ale celou řadu dalších mladých lidí, kteří v Sokole Třebíč pokračují v jejich práci.
Manžele Herzánovy jsem znala dlouho a dobře. Jiří byl sice prakticky i teoreticky duší sokolského pobytu v přírodě, ale Zdena, i když se někdy zdálo, že stojí trochu v pozadí,  byla neúnavnou „hybatelkou“ veškeré jejich činnosti, člověkem, který kolem sebe rozdával radost, klid a pohodu.
Cituji slova místostarosty města Třebíče: Třebíčskému Sokolu je letos 130 let. Za jeho sílou a bohatostí stojí generace činovníků, kteří v dětství prošli tábornickými perutěmi vedenými Jiřím a Zdenou Herzánovými. Že bude mít takové pokračovatele předpověděl Jiří Herzán řečený Logan před lety ve své beletristické knize Expedice Vltava. Jde vlastně o záznam z putovního tábora, v němž jako literární postavy vystupují jeho svěřenci, dnešní cvičitelé a činovníci. Logan se v textu obrací na svou ženu s konstatováním: „Vychovali jsme je dobře, viď Killikky?“

Nemívám nouzi o slova, ale tentokrát mi chybí. Prostě to nejde, ztráta je příliš veliká.

Ale – věřím, že tam někde nahoře, kam nikdo z nás nedohlédne, existuje  replika rybníka Horní Mrzatec. Na jeho břehu hoří malý oheň a u něj společně tiše sedí Logan s Killikky.

Jarina Žitná

K  výročí  85. narozeni zveřejnil časopis Sokol a Horácké noviny článek o jejím životě v Sokole. 

Sokolská myšlenka, opírající se o základy demokracie a mravní sílu jednotlivců byla vždy solí v očích všem totalitním režimům. Ty se všemožně snažily sokolské hnutí  potlačit a úplně zrušit. O vnitřní síle Sokola svědčí skutečnost, že jakmile to okolnosti dovolily, vždy se našlo dost osobností, které dokázali navázat na předchozí činnost.
V Sokole Třebíči mezi tyto osobnosti bezesporu patří Zdeňka Herzánová, rozená Bártů. Zdeňka Bártů se narodila 20. prosince 1924 v Třešti. Celé své mládí prožila v tamním Sokole. V období druhé světové války byla jako dvacetiletá poslána na nucené práce do Německa. Zde byla při spojeneckém bombardování továrny několikrát v přímém ohrožení života.

Zásadní životní rozhodnutí opustit rodnou Třešť i zaměstnání v Jihlavě shodou okolností  úzce souvisí také se Sokolem. Na zimních sletových hrách ve Vysokých Tatrách v únoru 1948 se setkává se svým budoucím manželem Jiřím Herzánem. O rok později následuje svatba a stěhování do Třebíče, kde Jiří žije a působí v místní sokolské jednotě.
Manželé Herzánovi vychovávají dva syny. Každé prázdniny Zdeňka   tráví s rodinou u svých rodičů v Třešti. Při jednom z četných výletů do okolí ukazuje Jiřímu překrásný kout v podhůří nejvyššího vrcholu Českomoravské Vysočiny. Podhorská louka v klínu hlubokých lesů na břehu rybníka Horního Mrzatce je jak stvořená pro umístění stanového tábora. Doba vhodná k uskutečnění tohoto společného snu přichází až s nástupem Pražského jara v roce 1968. Zdeňka Herzánová, spolu se svým mužem Jiřím, je u obnovení třebíčského Sokola.
O rok později se v průzračné hladině Horního Mrzatce zrcadlí stany chlapeckého tábora. Sokol Třebíč po dvou desetiletích nucené přestávky opět táboří. Následující rok na sousední louce vyrůstá i tábor děvčat, vedený právě Zdeňkou Herzánovou. Třítýdenní tábory na zelené louce se na dlouhé roky stávají vyvrcholením celoroční činnosti tábornických perutí.
Dívčí a chlapecký oddíl má své pravidelné schůzky. Podnikají se dobrodružné výpravy za město, vícedenní výpravy, vodácké a pěší expedice. Ke stanovým táborům se přidávají vodácké putovní tábory a zakrátko i pravidelné zimní tábory, pořádané převážně v Jizerských horách. To, o čem mnozí v té době pouze čtou v zakázaných foglarovkách, několik generací dětí v Třebíči díky manželům Herzánovým prožívá naplno. Svobodní a nezávislí, se sokolským znakem na rukávech. A to navzdory tomu, že Sokol jako takový opět nemá celostátně právo na existenci. Pečlivě vedené kroniky, fotodokumentace a drobná grafika s přibývající činností oddílů rozšiřují již tak bohatý archiv jednoty.
Významnou životní kapitolou Zdeňky je láska k vodáckým plavbám po českých a slovenských řekách. Tomuto kouzlu propadli s Jiřím již v polovině padesátých let. V začátcích jezdili s vlastními dětmi a několika spřátelenými rodinami. Když děti odrostly, rozhodli se Kyllikky s Loganem pěstovat vodní turistiku v třebíčském Sokole. Na první lodě se vydělává lesními brigádami a první plavby se odehrávají na řece Jihlavce. Tento překrásný sport se tak dostává do krve nejen dětem, ale i mnohým dospělým v jednotě. 
Zdeňka Herzánová navíc vede cvičení žákyň a dorostenek, je jednatelkou třebíčského Sokola, podílí se na přípravě akademií a akcí pořádaných pro veřejnost. Neodmítá pomoc tam, kde je v jednotě zapotřebí. Dokáže vždy povzbudit slovem a milým úsměvem.
V Roce 1989 je opět se svým mužem při obnově samostatné sokolské jednoty, která se stává součástí znovu obnovené ČOS. Pracuje ve výboru jednoty, vede cvičení rodičů a dětí, předává svoje zkušenosti nastupující generaci činovníků. K symbolickému předání štafety vedení jednoty dochází v roce 1998. Neznamená to však pro ni odchod do sokolského důchodu. I nadále je aktivní ve cvičitelském sboru. Účastní se akcí pořádaných v rámci jednoty, župy i ČOS. Je pevnou oporou v manželství. V současné době si užívá odpočinku v kruhu své rodiny.
Na třikrát bohatě naplněný život Zdeňky Herzánové nejspíš těchto pár řádků nestačí. A možná, že právě naopak. S klidným svědomím můžeme šetřit slovy, protože sama Kyllikky je zapsána v našich srdcích.

Jan Lukášek