Chodili jsme do oddílu a plnými doušky si užívali krásného a romantického období klukovského zrání. Vše, co nám bylo předkládáno, jsme brali s naprostou samozřejmostí a snad i s pocitem, že je to neměnné. Co na tom, že skončil jeden tábor. Příští prázdniny byl tábor další a k němu nás přenesla spousta dobrodružných výprav, skvělých schůzek a báječných podniků.

Jenže na každého z nás čekaly prázdniny poslední a s ním i poslední táborový oheň. Nastávající září pak jako by všechno obrátilo naruby a to, bez čeho jsme nemohli doposud být, bylo nenávratně pryč. Nestalo se však nic vyjímečného, jenom to, že jsme prostě odrostli a své místo v oddíle byli nuceni přenechat dalším. Jenže táboření a pobyt v přírodě v některých z nás natolik zakořenil, že prostě nešlo jen tak skončit. Nastal tedy čas samostatnosti. Soboty a neděle daleko za městem, pěší puťáky, vodácké plavby, společné Silvestry, nocování v iglú, návštěvy kin, koncertů, zimní putování na sněžnicích. Někdy na kole, jindy na lyžích, s usárnou či kletrem, do kopců nebo do hor.Bylo to jiné než v oddíle, ale bylo to stejně hezké období. Akce, které jsme si plánovali a v zápětí uskutečňovali, byly náročnější. Mohli jsme si to dovolit. Byli jsme starší a zdatnější. Navíc jsme měli na čem stavět. V oddíle jsme získali dobré základy. Za těch několik let trvání TULÁKŮ, přibylo fotografií, diapozitivů a kronik. Je v čem listovat. Ne proto, abychom vzdychali, jaké to všechno bylo, ale abychom si připoměli, čím jsme prošli a byli to ochotni dle svých možností umožnit dalším klukům a holkám. Je to taky možná o tom, že to vlastně dlužíme našim vedoucím. Dali nám kus sebe. Dostali jsme velký dar a měli bychom ho předat dál.
Kolikrát jsem se snažil vnímat přítomnost silněji, s vědomím že se nebude opakovat a rozhodně stojí za to si některé okamžiky v sobě uchovat. Kolikrát jsem stál na známých místech a toužil vidět znovu příběhy, které se tam odehrávaly před mnoha lety. Kolik událostí se mi vrátilo v živých vzpomínkách a potěšilo moji duši. Mojí hlavou také prolétly obrazy několika prchlivých odchodům z oddílu a nesmyslně ukončených přátelství.

Tolik snad pro všechny, kteří teď prožívají naplno svoje mládí, s přáním, ať jejich odchody jsou předzvěstí návratů. Vždyť každý oddíl a každá organizace sílí nejen současnými členy, ale také lidmi, kteří jí prošli a jsou ochotni i později přiložit ruku ke společnému dílu.

Jan Lukášek